České Švýcarsko 2007
Léto bylo v plném proudu a já měl několik nevyplněných dní, které nutně potřebovaly záplatu v podobě výletu. Můj věrný informátor Internet mi prozradil, že krásný kus země je k vidění na dalekém severu naší vlasti. Poblíž města Děčín, u břehu řeky Labe, těsně než se z ní stane Elbe. Ano, Českosaské Švýcarsko, ráj pískovcových skal, velmi oblíbená destinace rodin s dětmi a německých důchodců s turistickými holemi. Tam zapadnu, ba se přímo ztratím v davu. Volba destinace tedy byla vyřešena, teď zodpovědět otázky trasy. Rozhodl jsem dát na doporučení brožurek a tak jsem vybral ty nejprofláknutější cíle. Pravčické, velká i malá, Mezní louka, loupežnický hrad, tři vyhlídky, soutěsky, to vše jsem chtěl vidět, k mému štěstí jsem zjistil, že se vše nalézá prakticky na jedné přímce, půjdu-li tedy zpět vedlejší trasou, uvidím i něco navíc a ještě se svezu po soutěsce cestou na autobus domů. Šel jsem si tedy sbalit saky paky, navařit ovesnou kaši a osmahnout řízky, zítra razím.
Úterý 7.8.2007
Půl pátý, budíček. Honem obléknout dvě trička, gatě, do báglu hodit dlabanec a pět a půl litru vody…jeden nikdy neví, kdy narazí na pramen a člověk s mou spotřebou tekutin musí být pojištěn i za cenu menší nepohody v podobě většího nákladu. Celkem vzato jsem v tom byl za nějakých osm a půl, devět kilo, což je dost, na to, že jsem měl jen spacák, jídlo, vodu a foťák. Na nádraží jsem jel jedním z prvních meter a do vlaku se dostal na čas. Kupé byla všechna skoro prázdná, tak jsem dlouho nevybíral a vlítnul k jednomu mladíkovi s velkým báglem. „Dobrej, je tu volno?“, táži se, ale dostává se mi neurčitého výrazu určitého nepochopení. Zkusím tedy stejnou větu v angličtině, na což se obličej dotázaného rozjasňuje a pokyvuje se slovy „yeah, sure man“. U tohoto však nezůstalo, navázali jsme poměrně živý rozhovor, byl to Mexičan, který přijel na dva a půl měsíce brázdit Evropu jen s batohem na zádech. Toho dne jel zrovna vlakem z Prahy do Londýna. V Děčíně jsme se s přáním šťastné cesty rozžehnali a já, pozitivně naladěn tímto zážitkem, vystoupil a začal hledat autobusové nádraží, z nějž mi měl jet spoj do Hřenska, kde mělo mé pěší putování započít. Dle očekávání to nebyl těžký úkol a já rázem hleděl do jízdních řádů…dvě hodinky času, to jde. Po prohlídce města a nákupu něčeho k pití a snědku v nedaleké Hypernoze jsem nasedl do autobusu. Kde vystoupit jsem netušil, ale v autobuse snad nebyl nikdo, kdo nejel k Pravčické bráně, tak nebylo obtížné se někoho držet. Po slabší čtvrthodince jsem spočinul nohama na pevné zemi a jal se rozhlížet po značení. Ovšem zbytečnost mého snažení jsem uzřel nedlouho poté. Zhruba tři čtvrtiny onoho plného autobusu zde vystoupily a hrnuly se stejným směrem…no kam jinam, než k Bráně. Jít v davu mě nebavilo, navíc jsem byl pln sil a odhodlání, tak jsem přidal. Postupně jsem se propracovával polem až přede mnou nebylo nic, než prázdná cesta. Tak se mi to líbí, alespoň při pohledu dopředu sám. Začal jsem si užívat cesty, aniž bych však slevil ze svého tempa. O necelou půlhodinu později jsem stál před Pravčickou branou. První tři kilometry byly za mnou a tehdy mě poprvé napadlo, že kdybych vynechal cestu zpět po poměrně prázdné alternativní trase, přišel bych jen o soutěsky, ale večer bych mohl být doma a nestrachovat se o počasí, které se mělo zkazit. Po konzultaci s mapou a zavrhnutí návštěvy Pravčické brány (nechtělo se mi čekat ve frontě před turniketem) jsem vyrazil dále, směrem ke kempu Mezní louka. Až na mizerné světlo, které znemožňovalo fotografování, jsem si náramně užíval výhledů. Bohužel, klepání holí německy mluvících důchodců nešlo přehlušit jinak, než aplikací mptrojky do hlavy. V rytmu skvělých Rusted root jsem si to štrádoval neohroženě dál. Jediný pohled na stále temnější oblohu však stačil, abych věděl, že večer jedu domů. Mezní louka na sebe nenechala čekat déle než hodinu. Nasadil jsem opravdu slušné tempo a tak jsem si mohl nedaleko kempu sednout a před vydáním se po špatné cestě, se najíst. A co jiného to mohlo být, než kuřecí řízeček. Posilněn, jal jsem se pokračovat, avšak ne po červené, jak by bylo správné, nýbrž po žluté…bóže, těsně vedle, no. Chybu jsem napravil, nabral správný kurz a tempo. Ale sotva se mi do cesty postavil první stoupák, začal jsem bojovat. Bylo znát, že trocha odpočinku by mi neuškodila. NE! Sakra, tohle dám, zastavovat se nemusím, odpočinu si až u Malé Pravčické brány. A skutečně, došel jsem až k ní a odpočal si tam. Vyvětral nohy, zakousl müslli a pokecal s cyklopárem. Milá dvojička. Již nebylo důvodu otálet více, nazul jsem boty a nabral směr Loupežnického hradu Šaunštejna. Na ten jsem se těšil asi nejvíce, jak se ukázalo, zcela oprávněně. Tento krásný skalní útvar skutečně byl malým hradem. Protkání cestičkami a žebříky mi umožnilo dostat se až na střechu, ač batoh musel zůstat dole, anžto jsem ho nemohl protáhnout. Nebylo těžké se tam zapomenout na víc jak čtvrt hodiny, výhledy byly krásné, i když se mraky stávaly čím dál tím zlověstnějšími. Nahodil jsem batoh a vyrazil, dalším bodem na mé cestě měla být vyhlídka Rudolfův kámen. Tahle štace se mi osobně líbila nejvíc. Byla totiž nejprázdnější, hrad nebyl v bezprostředním dosahu vesnic, kempů ani jiných podobných líhní německých důchodců s turistickými holemi, navíc není tolik zprofanován brožurami. Zato u vyhlídek se to začalo hemžit. Jsou přístupny z vesnice Jetřichovice, coby klasická odpolední vycházka…a já tam byl v „akurátní“ čas, abych se střetl s lidmi, kteří vyrazili po obědě. Co naplat, někdy sem skočím mimo sezónu. Počasí už přestalo hrozit, že se zkazí, zkazilo se. Spolu se silným větrem přišly první kapky deště a tak jsem neváhal a z batohu vyndal bundu a zakuklil se. Vilemínina stěna, Mariina skála, bylo pak již jen otázkou necelé hodiny, než jsem si na nich dostatečně užil „výhledu“ a menšího odpočinku (skvělá věc, tyhle nepromokavý bundy). Doprovázen rodinkou, vracející se z výletu (nečekaně), jsem došel až do Jetřichovic. Začala se ozývat kolena, přeci jen, něco jsem naklesal…možná bych si měl pořídit turistické hole. Zahnal jsem myšlenky na nepohodlí, velkou pomocnicí mi v tom byla láhev dobře chlazeného Pilsneru. Ta zároveň pomohla při čekání na autobus, jedoucí zpět do Děčína. Ani ne hodinu po tomto jsem seděl unaven v ECčku, které mě dovezlo až do Prahy.
Co říci závěrem. Mimo sezónu musí být Českosaské Švýcarsko úžasným kouskem Země, zvláště, patříte-li mezi příznivce skalních útvarů. Ideálně bych si v něm představoval víkend v kempu Mezní louka, od pátku do neděle. V pátek zmáknout cestou do kempu „povinnou“ Bránu, v sobotu si udělat nějaké větší kolečko, zahrnující hlavně Šaunštejn (stojí za to!) a v neděli pak přes soutěsky domů. Nejlépe pak na podzim, kdy budou okolní lesy hrát všemi barvami. Ovšem v sezóně čekejte boj o místo a zapomeňte na jakékoliv soukromí či klid. Ale ten opravdový klid asi v podobně známé oblasti nenajdete nikdy. Škoda.