Malá Fatra, květen 2008
Konečně usedám k počítači s následujícími řádky rodícími se v hlavě. Trvalo mi to téměř dva měsíce, než jsem se rozhodl zaznamenat náš výlet na Malou Fatru, který jsme začátkem května roku 2008 uskutečnili s Davidem. Původní plán byl, jako u většiny ostatních výletů, zcela jiný. Jednou jsem nadhodil, že začátkem května někam pojedeme, třeba do Beskyd. Když se blížilo datum, David píše, jestli bych nechtěl do Alp. Já říkám „ne, radši do Vysokých Tater“. A tak jsme si naplánovali krásné 4 dni ve Vysokých Tatrách a dva dny před odjezdem se rozhodli, že nebudeme pokoušet štěstěnu a pojedeme na jistotu na Malou Fatru, kde to známe a kde máme z roku 2006 jistý dluh.
Nakoupili jsme lístky, jídlo, pití a v jedenáct v noci se sešli a vydali se směrem k pražskému hlavnímu nádraží, odkaď nám měl šest minut po půlnoci jet vlak na Žilinu. Po dodatečném nákupu aditiv na cestu (čti piva) jsme se odebrali na perón, na němž již čekal přistavený vlak. Hlučnost všech cestujících jsme si vysvětlili jednoduše tím, že to byli Ostraváci…ti to holt civilizovaně neumí. Nezlobili jsme se na ně, už jsou takoví. Jelikož Praha byla první stanicí našeho železného oře, nebyl problém najít prázdné kupé, kde jsme mohli dostatečně nahlas halekat při pití piva a trénovat slovenská sprostá slova (obě dvě). Chtěli jsme zkrátka dokonale zapadnout do divokého východního folklóru. Do asi tří hodin v noci se nám nepodařilo zamhouřit oka…a pak také ne. Ostravští spolucestující jednoduše nepolevili dokud nevystoupili a tak až po přejetí ostravského hlavního nádraží se nám dostalo kýženého ticha na spánek. Ten se dostavil asi na jednu hodinu, poté jsme museli předložit lístek slovenskému průvodčímu a seznali jsme, že teď už nemá smysl spát. Kochali jsme se krajinou, která ubíhala za okny a oba plně vnímali ten krásný pocit, že jsme zase na cestě. Bylo nám jedno, že jsme nevyspalí, bylo nám dobře, protože hory čekaly. Těsně před Žilinou se David rozhodl přebalit svůj batoh, což mělo za následek všechny jeho věci připevněné vně batohu. Ale hlavní bylo, že spacák je schován. Tady si dovolím malou připomínku naší akce Malá Fatra 2006.
Ona to totiž jen Malá Fatra být neměla. Naivně jsme si naplánovali pompézní tažení snad všemi Slovenskými horskými útvary, domnívaje se, že by snad něco takového mohlo být s našimi zkušenostmi možné. Po 4 dnech s 30 kilovými batohy na zádech jsme se rozhodli slézt z hřebene Malé Fatry a jet domů. Ale slíbili jsme si, že jednou se vrátíme, poučeni z chyb, a znovu se pokusíme vychutnat krásu Malofatranského hřebene. To je ten výše zmíněný dluh. A tak jsme místo bochníků chleba vzali pytlíkové polévky a těstoviny. Místo sedmi triček jedno resp. dvě. Místo deseti párů ponožek tři. Prostě jsme se nabalili do 30ti litrových batůžků s hmotností max. 10 kilogramů. Ráj na zádech.
Vystoupili jsme z vlaku a znovu po dvou letech vychutnali Žilinský vzduch. Nebyl nic moc. Tentokráte jsme již neomylně věděli, kudy se vydat na autobusové nádraží. Cestou jsme potkávali školáky, kteří pěkně vyspinkaní mířili do školních lavic. My, obtěžkaní, barevně až nepříjemně sladění, nevyspalí a s vidinou útrap při stoupání, mířili zcela opačným směrem než oni. Nejen fyzicky, ovšem. Byli prakticky stejně staří jako my, určitě měli i stejné starosti…ale v tuhle chvíli, kdy jsme je míjeli na té žilinské ulici, nemohli být odlišnější. Došli jsme na autobusové nádraží a jali se hledat naši zastávku, ovšem neúspěšně…až náhodou jsme se ocitli přesně před autobusem, který jsme potřebovali. Padesát slovenských korun padlo za oběť dopravci, který po nás přesně tolik chtěl za cestu do Terchové. Ano, Jánošíkovi vsi. Těch pár mrzkých kilometrů Karosa spolykala jako nic a my byli zase v tom. Před námi se začaly zdvíhat hřebeny Malé Fatry. Na jejich vrcholcích ležel sníh a my věděli, že nás čeká skvělé dobrodružství. Jen jsme museli koupit zapalovače, které David nevzal. Přemýšleli jsme ještě o mapě, kterou David také nevzal, ale nakonec jsme usoudili, že zas tak ji nepotřebujeme. Vždyť to tu nakonec známe. Po nezbytném dokoupení šumáků do vody, které nevzal nikdo z nás a náležitém ustrojení a upevnění návleků a všemožných vehementů, vyrazili jsme.
Zvolili jsme trošku nezvyklou trasu přes Tiesňavy, nikoliv přes Dolné diery. Totiž, naše varianta je výborná zkratka. Sice delší, ale zato horší cesta. Neodpustili jsme si pár klasických fórků „ty vole, já už nemůžu“ hned zkraje, nálada byla výborná a vyjma zatuhlých nohou nás nic netrápilo. To už jsme se ale ocitli ve svahu, jenž měl za několik hodin vyvrcholit vrškem zvaným Boboty. První řetězy, zhruba padesáti stupňový svah a nohy si počaly zvykat. Museli jsme to všechno dokumentovat. Lesy zářily barvami, tak jako to na jaře dovedou, za nimi vše dokreslovaly zasněžené vrcholky a hřebeny. Nádhera, zkrátka, vysokohorská turistika se vším všudy, ať si říká kdo chce co chce. S hrůzou jsme pozorovali svahy kolem naší cestičky, které jsme dva roky nazad šplhali v ne zrovna nejlepším stavu s těžkými batohy…a ještě po tmě. Pitomci! Ale překvapivě nám cesta utekla daleko rychleji než tehdy a my se s neustálým přesvědčováním „tak odpočinek dáme až za tímhle stoupákem“ dostali na Boboty zanedlouho. Poseděli jsme a užili si první zaslouženou sladkou odměnu. Cítil jsem, že cukr mi chybí a to fest. Jinak ale byl Bobotský vrch až nadmíru pohodovým a nabízel nám plno krásných výhledů na hlavní hřeben, na němž jsme se měli octnout během několika dalších dní. Ovšem, jak jsme si v litrech vlastního potu libovali při stoupání, že to je vlastně docela hračka, klesání nám připomenulo, že tak snadno se Fatra nedá. Boboty jsou v tomhle skvělé na rozehřátí. Dvě hodiny nahoru, hodinu po rovince, hodinu dolů. Člověk se rozcvičí a připraví na to, co teprve přijde. Ale když pak vidíte tu krásnou louku, která je dělí od Horných dier, musíte uznat, že stojí za to. A my měli opravdu štěstí, na obloze tu a tam mráček, tak akorát, aby krajina vypadala dokonale malebně. Všemi barvami rozehrané svahy, petrklíče pestřící po zimě se probouzející trávu, sníh v dálce, staré boudy… “teda tady vážně chybí jen ta fialová kráva“. Nekonečná milost přírody, síla, kterou je cítit, když se probouzí po zimě, to vše smíchané v úžasném mixu barev, vůní, vjemů, které člověka nemůžou nechat klidným. Došli jsme k potoku, u nějž jsme se naobědvali. Stylově jsme do ešusů hodili fazole z konzervy. Na první den jsme si řekli, že si můžeme něco tak těžkého dovolit. A jak přišly k chuti, panečku. Školní výprava, která nás míjela ve směru od Dolních dier se sice podivovala, ale bylo nám to jedno, bylo nám dobře. Věděli jsme, že nás čeká sice hezké, ale přesto stoupání. Horné diery. Vyšli jsme a zanedlouho se octli v tom čarokrásném kraji vodopádů a skalních roklin, které zde v průběhu času vykutala voda. Jak se člověk může zabavit pozorováním všech zákoutí, zkoušet jít potokem, šplhat po žebřících a nechat se ostřikovat vodou, vůbec mu nevadí, že je unavený, protože se dobře baví a užívá si každou chvilku. Právě tak my. A proto nás mrzelo, když jsme se ocitli na konci soutěsky a před sebou měli jen táhlé stoupání k sedlu Medzirozsutce. Ovšem sotva se nám naskytl pohled na majestátní severní stěnu Velkého Rozsutce, bylo po chmurách. Jak se říká: „s lidmi je to jako s horami, jejich skutečnou velikost poznáte, až když stojíte před nimi“. Zpod sněhové peřiny se tlačily trsy kamení, v nižších polohách i malé stromky…byla to taková změť všeho možného, ale vyzařovala z ní síla a majestát…taková, kterou mají jen hory. Chvíli jsme poseděli, snědli trochu čokolády, udělali pár fotek a přemýšleli, kudy dál. David chtěl na noc vylézt na Malý Rozsutec a ráno slézt a pokračovat na hřebenovku. Já byl proti, říkal jsem, že bychom měli jít ještě dál, dokud to jde a nakonec mi bylo dáno za pravdu, M.Rozsutec by byl jen mrháním sil. Navíc, jednu noc už na něm za sebou máme. V sedle Medzirozsutce jsme váhali, kudy dál. Přes V. Rozsutec se nám nechtělo, museli jsme najít okliku, jenže bez mapy bylo vše jen o odhadu. Nakonec David vybral správnou cestu a my s radostí pokračovali okolo onoho malofatranského obra. Osobně považuji tuto stezku za jednu z nejhezčích na celé Fatře. Krásná louka, cesta po rovince a přesto vysoko, okolo hory a to vše zakončené sedlem Medziholie. Tam jsme došli celkem rychle a zděšeně se podívali, kam že jsme se to rozhodli ještě vystoupat. Byl čas na sladkost, tentokráte Jesenku. Potřebovali jsme zmobilizovat všechny síly. Ono, bylo už asi sedm hodin odpoledne, my měli naspáno sotva hodinu a to se začalo podepisovat na našem stavu. Ovšem věděli jsme, že jestli se dostaneme na vrchol Stohu, usteleme si na pohodlné homoli, beze strachu z medvědů a nejspíše tím celé naše snažení zkrátíme o den. To jsme ještě nevěděli, do čeho se ženeme. Totiž, poměrně záhy jsme si uvědomili, že na svahu Stohu bude změť mokrého sněhu a bláta. Šlo se nepříjemně, docela nás to zaskočilo, ale nevzdávali jsme se a stoupali hrdě dál. Pak ale přišla další jobovka, to když jsme sešli z cesty, aniž bychom o tom věděli. Tedy, my nesešli, my jen šli jinou, než jsme chtěli. Místo přímé trasy na vrchol jsme celý Stoh traverzovali. Nemilé. Po asi hodině takovéhoto postupu a překročení několika holých svahů, kde jsme se pokoušeli neujet po mokrém sněhu a suché trávě až dolů, udělali jsme asi nejzásadnější rozhodnutí ze všech toho dne. Na příštím holém svahu se vydáme přímo nahoru, protože tam je vrchol a dalším postupem v současném směru se na něj nikdy nedostaneme.
Byla to severní strana Stohu. Sklon svahu bych odhadl na dobrých 60-65 stupňů. Povrchem byly ostrůvky mokrého sněhu o tloušťce sotva deset centimetrů, do nějž se nešlo opřít. Ten ležel na pořádně unavené a slehlé trávě, již nešlo vzít pořádně do rukou. Tu a tam se naskytl nějaký stromek, keřík, největší opory v našem výstupu. Nebudu zdržovat, bylo to dlouhé a náročné. Byl jsem neskutečně vyčerpaný a představa, že se svezu dolů byla…no jednoduše zlá. Slíbil jsem si v tu chvíli, že nic takového už nebudu podnikat, kvůli těm, kteří zůstali doma a čekali na mě. Konec byl v nedohlednu, občas jsme zastavili, vydýchali se, ale nikdy na moc dlouho, nebylo čeho se držet, jak se poskládat. Ke konci jsem měl dost. Do očí se mi téměř draly slzy štěstí, že to je za námi. Ovšem ještě zdaleka nebylo. Museli jsme totiž ještě vyjít na vrchol. Svah sice zmírnil, ale dlouhý byl nekonečně. Tedy téměř, zničeni, demoralizováni, dorazili jsme zdárně do 1608 metrů nad mořem k ceduli s oním vytouženým nápisem „Stoh“. Foukal silný vítr, oblečení jsme měli propocené a byla zima. Strašná zima. Oblékli jsme, co se dalo, zalezli do spacáků a David uvařil večeři. Moc jsem ji nedal, nebyla síla a chuť jíst. Chtěl jsem jen spát. Hlavou mi šlo, jak mě mrzí, že na tohle nejsem stavěn a takhle to nezvládám. Ale nakonec jsem to pustil z hlavy a usnul jak dudek přikryt celtou. Bylo asi deset hodin.
V devět jsme se probudili. Bylo pěkně. Nad údolím kroužil dravec, na botách byla námraza ale hlavně, vrátila se nám nálada. A chuť k jídlu, takže těstoviny přišly vhod. David se sice podivoval, proč z nich necítí tuňáka, ale nakonec jsem mu vysvětlil, že to asi bude tím, že jsou s lososem. Pohled na obal jen potvrdil neprůstřelnost mého argumentu. Zase jsme se smáli a věřili si. Ráno nám dalo sílu jít dál. Dokonce jsme přemýšleli, jestli ono by nešlo…ne, to je přece nesmysl. V deset dopoledne jsme byli znovu na cestě. Den jsme zahájili poměrně úmorným klesáním ze Stohu, které se stalo ještě úmornějším, když se nám pod nohama objevilo bahno a tající sníh. Parádní klouzačka. Ale zvládli jsme to a ocitli se ve Stohovém sedle. Nebyl však důvod se zdržovat, čekal nás Polodňový Grůň. Teď jsme již byli na hřebeni, klasickém, krásném, otevřeném. Bylo to skvělé, měli jsme zase pocit, že ho klidně celý přejdeme za den. A když jsme dorazili k vrchu, kde na cedulce stálo „Střečno 8:00h“, přišlo nám jako děsně legrační nápad tam dojít. A když se to nepovede, dojdeme alespoň na chatu pod Suchým. Po hřebeni to utíká rychle, i když člověku přijde, že neustále stoupá. Mezi Grůněm a Chlebem jsme potkali strašnou spoustu turistů. Vyvezli se lanovkou do Snilovského sedla a pak se prošli přes kousek hřebene na Grůň a z něj dolů. Pche, nic pro nás, my si to vyžereme celý! A že jsme dostávali docela zabrat, bylo znát, že už druhý den jsme unaveni. Nicméně Chleb jsme nechali za sebou a mířili na ono sedlo. To už ale bylo po poledni a rozhodli jsme se něco pojíst. Nebo si alespoň udělat čaj. Vypadalo celkem komicky, když kolem nás chodili dobře vykrmení pánové v teniskách a téměř si pískali a my mezitím, vedle cesty zabaleni v celtách, rozehřívali sníh, abychom měli vodu na trošku vlažného čaje. Byli jsme pěkně vyfoukaní z té cesty, pot dělal svoje. Ale povím vám, tak dobrý čaj jsem v životě nepil. Jasně, byla to hnusná vlažná břečka, ale v tu chvíli…nic by nemohlo být lepší! Nic. K tomu tabulka čokolády a znovu nás popadla ta chuť jít a zvládnout to. Dokonce jsme byli tak plni sil a nálady, že jsme se ještě k pobavení všech ostatních turistů stihli koulovat. Škoda jen, že se to nezvrhlo v hromadnou koulovačku s ostatními, to by byla teprve parádní spontánní zábava. Na Snilovském sedle jsme znovu sebrali trochu sil, čekalo nás stoupání k Velkému Kriváni. Na jeho vrchol jsme nakonec nešli, ale přesto se ten odpočinek hodil. Nohy zabořené ve sněhu, celková únava, bylo toho dost. Ale cesta ubíhala krásně, teď konečně se hřeben trošku narovnal a tak jsme mohli jít svižně a přesto si neustále užívat výhledů. Neoznačený vrchol Pekelník jsme minuli a mířili dále k Malému Kriváni. Minuli jsme několik sedélek, neustále se udivovali nad strmostí svahů okolo nás a těmi výhledy. Přesně takhle si představuji hřeben. Část mezi Velkým Kriváněm a Suchým patří rozhodně k mým nejoblíbenějším na Fatře. Ale nebyli bychom to my, kdybychom si to nejhorší nevyžrali téměř na konci cesty. Už od Malého Kriváně jsme pozorovali, že naše cesta míří pod husté a pořádně tmavé bouřkové mraky. Bylo to nevyhnutelné, věděli jsme to, ale způsob, jakým to přišlo, ten byl nezapomenutelný.
Šli jsme po asi metr a půl širokém hřebeni. Z obou stran velmi prudké srázy, pod nohama sníh, kamení, nad hlavou temné mraky. Dole v údolí neproniknutelná mlha. Ovšem jen do chvíle, kdy se tahle mlha rozhodla vystoupat k nám. Během několik vteřin se hladová šedá masa vyšplhala po pravém svahu a začala se valit přes hřeben. Pozorovali jsme, jak se láme, jak vše zahaluje a ani ne za minutu po začátku tohohle divadla jsme museli jít kousek od sebe, abychom se neztratili z dohledu. Najednou byl problém určit správný směr, nebýt pod námi vyšlapaná cesta, na konci tohoto hřebínku bychom byli docela v koncích. Ale vše dobře dopadlo a z náručí mlhy jsme se vymanili. Což neznamená, že by začalo být lépe. Celou cestu na Suchý a všechny jeho četné předvrcholy nás bičovaly zprvu kroupy, později kapky deště. Vybaven nevhodnými rukavicemi jsem je co chvíli ždímal, neměl jsem už ani náladu nasazovat nepromokavé kalhoty. Prostě jsme šli a věděli, že teď už do Strečna dojít musíme. Byli jsme rozladění, naštvaní, ale stále odhodlaní. A tak, po překonání několika hodně ostrých výstupů a sestupů po promáčených kořenech a skalách, octli jsme se nohama na pevné zemi, přestalo pršet, dokonce i sluníčko vylezlo a nás dělilo pár kroků od chaty pod Suchým. Byli jsme tam!
Teplý, opravdu teplý čaj, to bylo něco, co nám neskutečně pomohlo. Vypili jsme ho u stolu s jinými horaly, ti nás zrazovali od cesty do Strečna, trvá prý dvě hodiny a dřív než dojdeme, padne tma a ve svahu v lese se po tmě při klesání zabijeme. Pche, to nás neznají! Téměř jsme běželi, bylo to opravdu náročné, nohy úpěly, ale přesto jsme tuhle poměrně nezajímavou cestu dokázali za hodinu a půl, místo uváděných dvou hodin. Do Strečna jsme tedy přišli už při svitu čelovky, ale došli. A měli neskutečný štěstí, protože jsme přišli na nádraží a zeptali se, kdy jede něco do Žiliny a paní nám řekla, že za pět minut. No tohle, fakt, vlak přijel, my nasedli, vyčerpaní si převlékli ponožky a sbalili ty propocené. Ani po nás nikdo nechtěl peníze a už jsme vystupovali v Žilině. Klidným tempem jdeme zjistit, kdy se dostaneme do Prahy. Pro jistotu se optáme paní v pokladně a ta nám říká „21:39“. Koukneme na hodinky a tam 21:37…no tohle! Neuvěřitelné se stalo skutečností a my onen vlak stihli. Vlak domů, do Prahy.
Spíme sami v kupé v mokrém oblečení, v mokrých spacácích. Strašně to smrdí. Je nám moc horko a dusno. Je nám to jedno.V Praze jsme vlastně skoro hned. Akorát náš stav je žalostný. Dva dny chůze, téměř bez jídla a spánku. Ano, druhý den jsme vážně téměř nejedli, jen nějakou čokoládu.
Rozmazlení Pražáci na sebe ušili bič. Teď, s dvouměsíčním odstupem si přeji, abych mohl všechno to zaříkávání, že už nikdy, vzít zpět. Vím, že tyhle dva dny mi daly mnoho. Daly mi totiž přesně to, co v horách hledám. A vím také, že na ně dlouho nezapomenu, snad i díky těmto větám.
