Cestopsovy cesty

Jsa turistou letním, zimní krajina pro mne byla, nepočítaje školní lyžařské kurzy, zatím velkou neznámou, a tak jsem pojal ambiciózní nápad, jet v zimě na hory. Dobrá, tím se tedy vyřešila otázka co. Teď následovalo vyřešit, jak. Klasické sjezdové lyžování v upravené stopě mě neoslovuje, jezdit nahoru a dolu, plést se s ostatními na svahu…nene. Běžky byly rozhodně lákavější volbou, ale sám žádné nevlastním, půjčit od koho nemám, v komerčních půjčovnách to není žádná láce...a navíc, musel bych si pořídit elasťáky. Skialpinistické lyže nepadaly v úvahu, sjezdař nejsem zdatný, do volného terénu bych si netroufl a cena výbavy i půjčovného je bohužel astronomická. Takže zbýval prostředek osvědčený tisíci lety provozu v zimních podmínkách. Jistě, sněžnice, půjčovné nízké, vyžadované zkušenosti veškeré žádné, stejně jako další potřebná výbava. Bylo jasno, pojede se na sněžnice! Otázkou kam, jsem se zabýval sotva minutu. Již v létě jsem propadl kouzlu Hrubého Jeseníku, a tak bylo jasno. Jeseníky, trasa od Ovčárny přes Petrovy kameny a dále po hlavním hřebenu až k motorestu Skřítek. Délka nějakých 12 kilometrů, výborná dostupnost ze Šumperka, kde jsem plánoval rozbít tábor v domě mé 1/2 Pájy. Dobře, ale přece nepojedeme nepřipraveni zcela, i když je chůze člověku přirozená nedlouho po narození, hory není radno podceňovat. Dobře, malá rozcvička den předem, cíl: rozhledna Háj nedaleko Šumperka. Paráda, pak hřeben a poslední den si můžeme střihnout třeba Městské skály, hezká procházka ze Šumperka, pěkné výhledy…páni, to bude senzačních několik dní. Obeznámil jsem s plánem Páju a následně i Vojtu, který souhlasil, že pojede. Pája mi ještě dokonce řekla, že když pojedeme ve středu, tak v pátek, až budeme mít vše za sebou, můžeme jet k ní na chatu do Vernířovic…lepší to být nemohlo, dostavil se u mě syndrom chronického těšení.

Ale co by to bylo za plán, kdyby se nezměnil. Drahně dodat, že nikoliv vinnou naší, nýbrž stavem sněhu. Rezervaci na sněžnice jsme zrušili, byly by zbytečnou zátěží. Ale stejně jsme se rozhodli jet, když nic, alespoň vyrazit na vzduch…a všechno nakonec udělat jinak.

Středa 23.1.2008:

Vojta s ohledem na dostupnost nádraží z jeho bydliště vybral rychlík odjíždějící v půl deváté z Hlaváku, což mi vyhovovalo. To, že z něj nakonec byl EC s odjezdem v osm je vedlejší. Cesta utekla, i přes dva přestupy, bleskurychle a před polednem jsme byli v Šumperku. Sluníčko svítilo jako divé, na obloze jen pár mráčků, paráda, říkali jsme si, zatím to vychází dokonale. Letmý pohled na mapu prozradil, že když nastoupíme na zelenou turistickou, dojdeme kam potřebujeme. Hned u nádraží jedna taková byla a tak nic nebránilo vydat se na cestu. Tak hladký průběh věcí, to jsem nečekal ani já. Kilometry mizely pod nohama a díky dostatku času jsme si dopřáli kochací přestávku hned jak se nám otevřel výhled na Jesenické vrcholky. Okamžitě jsem identifikoval naši cestu na další den a opět se o něco více těšil. Po dvou kilometrech jsme se rozhodli dát si v lomu menší „kofí brejk“. Odpočati, posilněni teplým čajem jsme znovu vyrazili. Zbytek cesty pokračoval lesem, a tak se nám příliš možností kochat se výhledem nedostalo, ale sotva jsme překonali závěrečné stoupání a vlezli do altánku na vrcholku Městských skal (675 m.n.m.), bylo to o poznání lepší. Jeseníky jako na dlani, stejně jako velká část okolního kraje. Skvělá odměna za námahu po cestě na vrchol, stejně jako za nepohodlí, dané silným větrem, který se kolem nás proháněl. Rukavice se tak staly nezbytností, zejména při manipulaci s řízečky, které jsme, pochopitelně, měli s sebou. V průběhu našeho typického českého výletnického oběda nás překvapil Zmetek. Jenže tou dobou jsme ještě nevěděli, co je zač. Nejprve se tvářil jako obyčejný starší pán na odpolední vycházce, ale při pročítání zápisu, který zanechal ve vrcholové knize, než opět odešel, jsme se dověděli, že se podepsal jako Zmetek. Inu, proč by se tak podepisoval, kdyby jím nebyl…Zmetek jeden. Nic nového se nám v zorném poli nezjevilo, tak jsme se rozhodli sestoupit. Cestou jsme vyjma kravin pořešili otázky impregnace, zítřka, počasí…prostě pohodička, jak má být. U Šumperské střední průmyslové školy designu a grafiky jsme vyzvedli mou Páju a vydali se k ní domů. Tam už zbývalo jen se trošku zahřát, shodit batoh a vyrazit opět ve dvou do hospůdky. Pochopitelně za účelem poskytnutí mé ½ dostatek klidu ke studiím. Pak večeře a čas jít na kutě. Zítra nás čeká velký den.

Čtvrtek 24.1.2008:

Budík se rozezvučel pokojem před šestou a my se vypravili. Pravda, mohli jsme být poněkud svižnější. Možná by nám pak, přes veškerou snahu, neujel autobus ve směru na Karlovu studánku. Udýchaní jsme pobíhali tam a zpět po autobusovém nádraží, ale nic platné to nebylo. Další autobusy jedou moc pozdě, jít trasu opačným směrem také nešlo. Byl čas vymýšlet náhradní plán. Coby příznivce konstruktivních řešení jsem zavrhl Vojtův plán na vyhození města do vzduchu a vyndal mapu. Plánoval jsem si na víkend malý sólový výšlap na horu Smrk, vzdálenou nějakých 6 kilometrů od stanice ČD Ramzová. Je to jasné, opět se ukázalo, že autobusy stojí, vlaky jedou. Došli jsme na vlakové nádraží a tam vyškemrali nejbližší spoj do Ramzové a rovnou zakoupili jízdenku. Během deseti minut jsme byli na cestě. Nakonec to nedopadlo tak hrozně, šlo mi hlavou. Okolo deváté jsme pak stáli na stanici Ramzová. Kolem nás se hrnuli lyžaři, běžkaři a my tam stáli jen tak, batůžky na zádech, trekový boty na nohou a hledali značku. Kašlem na to, půjdeme s davem, padlo rozhodnutí. Po půl kilometru špatným směrem jsme si potichu vynadali a vydali se do těch správných hor. Ale pochopitelně, než jsme ušli první kilometr, nešlo si nedat alespoň menší kofí brejk. Celí vysmátí z naší neschopnosti jít jsme nakonec vyrazili ve směru Klín-Smrk po cyklostezce ve stopách běžkařského páru. Nebýt těch zpropadených kofí brejků, možná bychom je dohnali, ale nakonec jsme to vzdali. Počasí nám přálo. Ani oslnivé slunce, ani nepříjemný mráz, prakticky bezvětří, prostě parádní. Až do Klína byla cesta navýsost klidná, ale pak jsme objevili nový druh zpestření cesty. Sníh. „Hele, tady určitě nezapadneme“. Po nějaké půlhodině neskutečného kravení a zapadání po kolena do sněhu jsme nasadili vážnou tvář a pokračovali. Ovšem zase jen do chvíle, než jsme narazili na další kopy, jak jsme později rozváděli, heroinu. V poslední fázi výstupu už jsme slovo sníh prakticky neřekli. Stal se z něj jednoduše heroin. Představa bohatství, které nám v jeho podobě utkvívalo na botách, nás neskutečně bavila. My se vždy vyžívali v hloupém humoru založeném na naprostých absurditách. Po lehkém občerstvení a sebrání sil na vrcholu Smrku (1125 m.n.m.) jsme vyrazili po modré turistické značce směrem na Petříkov. Tou dobou jsme nevěděli, jak malebná cesta nás čeká. Kvůli heroinu jsme sice postupovali pomalu, ale rozhodně to nebylo nevyhnutelné. To jen naše hravá povaha nedala jinak, než se brodit, i když vedle byla zcela bezpečně schůdná cesta, pokrytá cca třiceti až padesáti centimetry promrzlého sněhu. Naštěstí jsme byli široko daleko sami, tak jsme nebyli profi-turistům pro smích. Když se vedle cesty objevil potok, sice to znamenalo přítrž našim hrátkám s heroinem, ale malebnost byla dokonalá. Na stromech nechyběla přikrývka, v korytě byly k vidění krásné rampouchy, ale přesto se šlo velmi dobře. V nižších polohách jsme začali potkávat běžkaře, v areálu Petříkova pak i lyžaře a snowboarďáky. To už jsme ale byli v civilizaci a po malebnosti ani památky. Na nádraží v Ramzové jsme se pak shodli, že vůbec nevadí, že jsme nešli dle původního plánu. Počasí nad Jeseníky tou dobou stejně vypadalo velmi nelibě, takže zavládla celková spokojenost s výletem. Zhruba dvě hodiny po tomto už jsme byli v Šumperku a těšili se z hezkých zážitků. Nezbývalo, než se vyspat na poslední den, kdy nás čekal výstup na rozhlednu Háj a Vojtu cesta domů.

Pátek 25.1.2008:

Jak jsem zmínil výše, naším cílem byla rozhledna Háj. Ta se nachází asi 3km od města Šumperk ve výšce 631 m.n.m. Tušil jsem, že bude zavřená, ale přesto jsme vyšli. Vyjma posledního půl kilometru se jednalo o milý výšlap, nic přehnaného. Ale ten konec, tam to bylo trošku ostřejší. Tedy, žádná tragédie, ale krpál epesní. Po nezbytném fotografování a studování lokální mapy na vrcholku nezbylo, než se vydat dolů. Onen krpál nám tentokráte přišel…jiný. Více zasněžený, malebnější, hezčí. Nevíme, čím to bylo, prostě jsme ho vnímali jinak. Ještě jedno krátké pokochání výhledem na město Šumperk, za nímž se na obloze skvělo čerstvé ranní slunce a jde se. Až k nádraží nás nepotkalo nic zvláštního a vlastně ani tam pak ne. V klidu jsme se rozloučili, Vojta mi půjčil svůj foťák na víkend a odjel. Já vyčkal u ½ doma, než se vrátí ze školy a pak s ní vyrazil na chatu do Vernířovic. Tam se na mně naplno projevily následky pití studené vody na výletech v uplynulých dnech a tak jsme v sednici u kamen rozložili matrace, vyrobili kutloch, roztopili a užívali klidu a tepla.

Sobota se nesla ve znamení ošklivého počasí. Vstávali jsme pozdě, stále mi nebylo úplně dobře a venku bylo zataženo, foukal silný vítr, prostě ideální podmínky pro nevylézání z onoho kutlochu. Zato neděle nás uvítala lehkým sněžením a klidem, což dokonale podtrhlo malebnou atmosféru této podhorské vesnice. Z několika posledních fotografií v galerii sami posuďte.

Celkem vzato, od středy do neděle, krásných několik dní, na které budu s upřímnou radostí vzpomínat. Díky moc všem zainteresovaným osobám.